Vrátili jsme se z hor na severu Španělska. Špinaví, unavení, ale plní zážitků. Plán byl jednoduchý. Ubytovat se ve městě, umýt se, najíst se, přenocovat a pokračovat do dalších hor. Ve městě se ale zrovna konala nějaká větší akce. Takže jsme žádné ubytování nenašli. Změna plánu. Místo přenocování se přesuneme rovnou k těm dalším horám. Poobědvali jsme, chvíli poseděli a vypravili se na nádraží. Koupili jsme si jízdenky a dost unavení čekali na nástupišti na vlak. Vlak přijel, nastoupili jsme a jeli.
Po nějaké době mi v hlavě zněl hlas: „Tys nevěděl, kam jdeš“. Takto jednoduše, krátká věta, zvláštní oznámení. Nějak to nezapadalo do mých myšlenek ani do mého celkového rozpoložení. Vnímal jsem to tak, že je to hlas od Pána Boha. Začal jsem se ptát sám sebe – co mi tím chce Pán Bůh říct? A hned mne napadala vysvětlení. Něco takového, že než jsem poznal Pána Boha, bloudil jsem životem, nevěděl jsem, kam směřuji … Proč by mi to ale Pán Bůh sděloval zrovna teď?
Vůbec jsem netušil, co nás čeká. O něco později jsem se ale ve vlaku zahleděl na tabuli s označením cílové stanice. Chvíli trvalo, než jsem pochopil. Jeli jsme opačným směrem. Na té tabuli byla stanice, ze které jsme ráno vyjeli. Nasedli jsme do špatného vlaku. Nejeli jsme tam, kam jsme chtěli jet, místo toho jsme se vraceli na místo, odkud jsme ráno vyjeli.
Najednou věta od Pána Boha získala jasný a aktuální význam. „Tys nevěděl, kam jdeš“. Nezkontroloval jsem, do jakého vlaku nastupujeme. Byl to špatný vlak. Co dál? Seděl jsem tam špinavý, unavený, rozrušený … ale v tom všem mne prostupoval jakýsi pokoj od Pána Boha. Jeho ujištění. Oznámil mi předem, že jedeme špatným směrem. Postará se o nás.
Vyzkoušeli jsme pak různé možnosti. Vysedli jsme na konečné stanici a rozhlíželi se, zda by se tam nedalo někde přenocovat. Ale nezdálo se nám to, tak jsme dalším vlakem vyrazili už správným směrem. Ten ale končil někde ještě celkem daleko od našeho původního cíle. Porozhlédli jsme se i tam, ale nakonec pokračovali už úplně posledním vlakem, jak nejdál to šlo. Bylo už kolem půlnoci, další vlaky by jely až ráno. Chtěli jsme vyjít z nádraží. Ale nešlo to. Bylo to tam tak, že na východu byl turniket, který měla otevřít platná jízdenka. Naše jízdenky už ale byly díky našemu bloudění propadlé. Neúspěšné snahy o opuštění nádraží si všimla jedna španělská rodina. Neuměli sice anglicky a my jsme neuměli španělsky, ale začali nám pomáhat. Někam volali a vyjednali otevření turniketu. Pak nám ukázali ubytovnu hned naproti nádraží. Ta už ale byla buď plná nebo už zavřená. Tak nás vzali k sobě domů a nechali nás u sebe přenocovat. A další den nás autem odvezli tam, kam jsme směřovali – do těch druhých hor.
Jaké zvláštní Boží vedení. Nastoupili jsme do špatného vlaku. Bůh mi to sdělil a tím mne posílil. Pak nás vším provedl tak, že jsme v těch druhých horách byli dřív, než jak bychom tam byli, kdybychom vyjeli správně. Od konečné stanice k horám to totiž byl ještě kus cesty, který jsme měli v plánu jít pěšky. Další hory a další zážitky. Další dobrosrdeční lidé. A nádherná duha jako připomínka Boží smlouvy.