Někdy se zdá, že Bůh neplní zaslíbení
Stává se, že se některá z mých dcer vrátí ze školy s pocitem absolutního zoufalství. Tak to bylo i dnes. Jenom prošla kolem, ani pořádně nepozdravila a odhodila batoh. Začala brečet a zavřela se do pokojíčku. Říkala jsem si, že potřebuje chvilku pro sebe a až se nají, bude to lepší. Ale tentokrát nepomohlo ani jídlo. Dveře pokojíčku zůstávaly zavřené. Tak jsem se odvážila vejít, odhodlaná přimět ji k hovoru. Ležela na posteli v slzách, všude kolem posmrkané kapesníčky. V hrůze jsem přemýšlela, co se jí stalo, kdo jí takhle ublížil… Pomalu začala mluvit o neštěstí. Život není fair, všechno je špatně, školu si vybrala špatně, není dost originální… zkusila jsem pár utišujících frází. Ale těžko můžete odporovat argumentu Boží nepřízně. Vždyť Hospodin jí to slíbil! Slíbil ji pokoj a lásku. Požehnaný život. A ona se modlí a prosí Hospodina o pomoc a On mlčí. Proč mlčí?!?
Na tyhle otázky se mi těžko odpovídá. Nejsem teolog, a tak vždy zoufale hledám omluvy Božího mlčení. A i tentokrát to bylo zbytečné. Najednou sebou trhla, začala se smát a všechno bylo v pořádku. Rozpovídala se.
Už nějakou chvíli ji trnula ruka. Postupně se to zhoršovalo a přestávala cítit prsty. Strašně se bála, že jí odumírá nervová soustava. Ruku si snažila promasírovat, ale bylo to pořád horší. Ve svých představách viděla, jak ztrácí vládu nad celým svým tělem. Je jako Steven Hawking. A podpořil jí v tom i Google. Stejné symptomy. V takovou chvíli je existenční krize pochopitelná.
A jako spousta jiných věcí v životě, i tato situace měla vlastně jednoduchý důvod. Zapomněla, že si ve škole dala na zápěstí dvě gumičky a trošku ji škrtily. Skoro to necítila, ale po pár hodinách se začalo projevovat „odumírání nervové soustavy“. No a stačilo sundat gumičky ze zápěstí a zázračně se uzdravila.
Tohle byla hloupost, nic se nestalo. Ale něčemu nás Hospodin učí… Trpělivosti a důvěře. Když se zdá, že Hospodin mlčí, možná je to jen moje nevšímavost. Jen zapomenuté gumičky na zápěstí.