Jak se nic nestalo

Když si sedáme do auta a vydáváme se na delší cestu, v hlavě mi proběhne automatická modlitba. „Pane, ochraňuj nás na cestě, jsme ve tvých rukou.“ Už to asi dělám jen podvědomě, ze zvyku. Ale ne neupřímně. Tak to bylo i v jednu letní neděli odpoledne. Jela jsem s dcerami na Slovensko. Cesta nám obvykle trvá tak dvě a půl hodiny. Žádná hrůza, ale „zdržovači“ na silnici mě stejně trošku dráždí. Není to tak, že bych byla pirátem silnic. Dodržuji maximální povolenou rychlost s přijatelnou odchylkou. Jenomže někteří řidiči ji dodržují s bezpečnou rezervou a prostě se mi tam motají.

To šedé auto mělo právě takového bezpečného řidiče. Několikrát jsem se pokusila ho předjet, ale provoz byl poměrně silný a nešlo to. Tak jsem trošku nafrněná jela chvíli v koloně. Po pár kilometrech se provoz zpomalil a my jsme zůstali stát na silnici. Ve předu se něco dělo. Asi 5 aut před námi stálo, blikalo a z těch nejbližších vybíhali lidé. Když jsme se po chvíli rozjeli, uviděli jsme, co se vlastně stalo. Za slunečného bezvětrného dne spadl na projíždějící auto strom. Promáčkl střechu a uvěznil lidi uvnitř. Byla tam už spousta lidí, kteří ji odklidili a snažili se pomoct. My jsme přispěli jenom modlitbou.

Když jsme odjížděly, poznamenala starší dcera: „Mami, kdyby nás to šedé auto nezdrželo, mohlo se to stát nám.“ A měla pravdu. Uvědomila jsem si, že opět prozřetelnost Boží řídila naše cesty a z nekonečné milosti nás zdržela a bezpečně vedla do cíle.

Pozn.: Podle zprávy na internetu byl v havarovaném autě jenom řidič a nehodu naštěstí přežil.

Přejít nahoru